Interpretace Queen

V této sekci našeho webu bychom Vám rádi představili pozice v kapele očima jednotlivých členů. Chceme Vám dát nahlédnout tomu, jak k této muzice přistupujeme a o čem vlastně je. Rádi bychom přiblížili některé skutečnosti, které na první pohled nemusí být patrné a trochu tak poodhalili vztah ke své roli v Queenie. Zároveň se zde dočtete něco málo o členech Queen a také o našem subjektivním dojmu z nich samotných.

Freddie Mercury (Michael Kluch)

hlavní vokál

Freddie Mercury se narodil jako Farrokh Bulsara 5.9.1946 v zanzibarském městě Stone Town. Ve svých ani ne devíti letech v roce 1955 opouští rodný Zanzibar, odkud je rodiči poslán do internátní školy St. Peter's v Panchgani (Bombaj), kde se mu dostává klasické anglické výchovy a také prvního hudebního vzdělání v podobě hodin klavíru. Právě tam došlo k přeměně jména z „Farrokh“ na „Freddie“, jak mu začali spolužáci i učitelé z praktických důvodů říkat. Jméno se uchytilo mezi přáteli i rodinou a tak ho tento slavný zpěvák přijal za své. V St.Peter’s také zakládá svou první skupinu „The Hectics“, v níž hraje na klavír. O Mercuryho hudebním vzdělání se přesto moc neví. Říká se, že jeho hudební nadání si na internátní škole zamilovalo několik profesorů, a proto se mu následně v tomto směru věnovali. Je pravděpodobné, že se mu muselo dostávat i pěvecké výchovy, ač se praví, že se Freddie zpívat nikdy neučil – o tom ale později. V roce 1963 opouští internát a vrací se zpět do Zanzibaru, kde v římsko-katolické škole kláštera St Joseph’s dokončuje poslední dva roky studií. Freddieho otec Bomi působil na Zanzibaru v britské koloniální správě jako soudní úředník. Proto se Freddiemu dostává relativně dobrého zázemí, a i možná díky tomu rodina po zanzibarské revoluci v roce 1964 do Velké Británie odchází. O této skutečnosti se toho nicméně také moc neví a traduje se kolem ní několik historek. V každém případě rodina žije na londýnském předměstí ve Felthamu a Freddie v roce 1966 začíná studovat na londýnské Ealing College of Art, která dále formuje jeho umělecký život a kde se seznamuje s Timem Staffellem. Tim a Freddie byli nerozlučnou dvojicí a porůznu spolu muzicírovali. Freddie nikdy na hudbu nezanevřel. V této době prochází kapelami „Wreckage“ a „IBEX“, přičemž ho nakonec Tim Staffell - člen skupiny The Smile – seznamuje s ostatními kolegy z kapely Brianem Mayem a Rogerem Taylorem. Dle Freddieho názoru The Smile nevyužívá svého potenciálu a tak Freddie navrhuje stát se jejím frontonem. To se ovšem nelíbí Timovi a ten ze Smile odchází. Vzniká tak uskupení, které si později začne říkat „QUEEN“!

Freddie Mercury = Queen, Queen = Freddie Mercury – alespoň takto je frontman britské legendy vnímán širokou veřejností. A není tomu náhodou. Freddie Mercury byl bezesporu tím nejextravagantnějším, nejvšestrannějším a nejnadanějším členem kapely. Ačkoli jeho doménou byl především zpěv, nedá se opomenout i jeho nesmírný skladatelský talent, schopnost hry na klavír, pohybové nadání, smysl pro detail a vůbec jeho chuť jít dál a být o krok napřed před ostatními. Byl to právě on, kdo navrhl název i logo kapely a byl to také on, kdo měl vždy ke všemu co říci. Spolu s Brianem Mayem udávali hlavní směr soundu Queen a to nejenom vokálem a Rudým Speciálem (pozn. elektrická kytara Briana Maye), ale i melodickými postupy, vrstvením vokálů atp.. Byl vůbec talentovaným skladatelem – viz některé mozartovské prvky např. v písni Love Of My Life – jeho Bohemian Rhapsody se stala nejúspěšnější písní tisíciletí. I když často hrával na klavír nebyl Freddie Mercury nijak zvlášť nadprůměrný klavírista. Přesto dokázal velmi upoutat, a to především svým extrémně přesným stylem hry. Roger Taylor o něm prohlašoval, že je přesnější než metronom. Dalo by se uvažovat o tom, že věnoval-li by se klavíru více, mohl by z něho být opravdu skvělý klavírista. Např. jeho zápěstí bylo při hře velmi uvolněné, čehož si je možné všimnout při přehrávání úvodních tónů písně Seven Seas of Rhye.

Lze vůbec rozebrat Mercuryho techniku zpěvu? Částečně lze, chce to ale trochu kontextu. V první řadě bych rád otevřel velmi diskutované téma, a to zda byl Freddie tenor či baryton. Na první pohled jde o velmi relativní věc, jelikož jednotlivé hlasové obory jsou sice odstupňované rozsahem, jak to ale změřit u tak disponovaného zpěváka, který hravě pokryje běžný rozsah pro baryton a zároveň přeskočí rozsah pro tenor. Přikláním se k tvrzení, že Freddie byl tenor, ač jeho hlas při běžné mluvě ani vzdáleně nepřipomíná všem dobře známý vysoko položený hlas Karla Gotta, jenž je pro tenory typický. I když Freddie nebyl žádný urostlý chlap – zejména ne v 70. letech – jeho hlas byl velmi silný a vždy se měl o co opřít. Ze široka rozevřená ústa, vystrčený hrudník, tělní dutiny a samozřejmě i jeho chrup bylo to, co dodávalo tomuto vokálu úžasnou sílu, rozsah i témbr. Např. zuby hrály důležitou roli v barvě Mercuryho hlasu. Zuby jsou totiž po dutinách v oblasti hlavy a obličeje poslední rezonátor, který ji ovlivňuje. Freddie měl celkem 36 zubů, což je o 4 více, než je u dospělého člověka běžné. V jedné části dutiny ústní měl za sebou dokonce dvě řady, to byla také příčina jeho nepřehlédnutelného předkusu. Není se čemu divit, když odmítal jakoukoli operaci – bál se o svůj hlas stejně jako Barbara Streisand v případě jejího nosu. Tedy, i když by se dalo říci, že hlasivky jsou zpěvákovým nástrojem, ve skutečnosti je pro zpěváka nástrojem celé jeho tělo. To musí za každých okolností fungovat. Jakýkoli zánět nebo otok dutin už se podepisuje na celkovém výsledku. Je to podobné jako u kytary, kde výšku tónu udává naladěná struna (analogie k tomuto jsou hlasivky), jejíž barvu dále určuje tělo kytary + materiál, z něhož je vyrobeno (tělní dutiny + konstituce lidského těla). Nechci zde zacházet do detailů, ale k pochopení Freddieho stylu je důležité si toto uvědomit. Právě bravurní technika a schopnost práce s tónem bylo to, co utvářelo jeho belcantový zpěv (jinými slovy – s minimální námahou maximální efekt, resp. exponovaný zpěv, nikoli exponované řvaní) a ohromný rozsah. Vyjdeme-li ze studiových nahrávek, jeho hrudní/hlavový rozsah je měřitelný od „velkého F“ až k „F2“, přičemž s použitím falzetu se potom dostává až k „D3“. Technicky vzato měl rozsah téměř 4 oktávy a je otázkou, zda by se v něm našly ještě nějaké rezervy. Dle potřeby pak Mercury moduloval hlas až do té míry, že se ze sametově jemného belcantového zabarvení proměnil v „motorovou pilu“. Další skvěle zvládnutou technologií byl v jeho případě i plynulý přechod mezi jednotlivými rejstříky (hrudní tón, hlavový tón, falzet). Zvláště toto bylo skutečně okrasou. Pro představu lze uvézt, že někteří zpěváci si tuto technologii neosvojí za celý svůj život, jiní se to učí několik let. Freddie dokázal naprosto bez pardonu přecházet z jednoho rejstříku do druhého, a to i ve výrazně exponovaných momentech. Ač se říká, že se Freddie nikdy nechodil učit zpívat, já osobně o tom moc přesvědčený nejsem. Myslím si, že nějaké základy klasického zpěvu mít více či méně musel. Nemluvím o systematickém navštěvování lektora. Mohl se lecčemu naučit při svých studiích v Indii (jak naznačuji v úvodu) a později jen občas někde něco pochytit. Na druhou stranu byl obrovským talentem, čili možné je vše. Jeho způsob zpěvu a vedení tónu v každém případě hraničí téměř až s operní technikou a tak se není vůbec co divit jeho koketování s tímto oborem. To samozřejmě neznamená, že by mohl z fleku zpívat operu – přeci jen jde o různé způsoby zpěvu, ale velmi dobrý základ i dispozice k tomuto měl.

Subjektivně

A jak já vnímám post frontmana v Queen revivalu? Co se mě týče, není vůbec jednoduché zastávat Freddieho pozici. Nejde pouze o výraz a barvu hlasu, je to samozřejmě i o splnění obrovského očekávání, kterému jsem ze strany publika vystaven. Je potřeba říci, že se Freddieho zpěv na studiových skladbách od živého vystupování lišil. Přeci jen ve studiu máte nekonečně mnoho pokusů zazpívat nějaký vysoký tón, máte čas, můžete přijít odpočati, kdežto na turné živě před lidmi na to má člověk vždy jen jeden pokus. Freddie proto často zpíval písničky na koncertech jinak, než je nazpíval původně ve studiu. Některé písně si dokonce transponoval níž (např. Who Wants To Live Forever Queen živě hráli oproti studiové nahrávce o jeden tón níže – taktéž máme tuto píseň takto transponovanou), jindy za něj hlavní vokál táhnul Roger Taylor, kdy Roger byl zvukařem zesílen a Freddie ubrán. Není se ale čemu divit. V případě Queen jde z pěveckého hlediska o velmi exponované písně a vyžaduje opravdu velkou koncentraci udržet se v optimální formě (zvláště v rámci turné). Je ale pochopitelné, že diváci chtějí slyšet písně právě tak, jak je znají z rádií. O to se koneckonců snažím já, i celá naše kapela. Protože všechny písně hrajeme i zpíváme ve stejných tóninách, jako je hráli Queen, dodržuji před vystoupeními přísnou hlasovou hygienu – nekouřit, nepít, nezdržovat se v zakouřeném prostředí. Samozřejmě stále je nutné pracovat na technice, kterou orientuji taktéž belcantovým směrem. Naštěstí mi můj hlasový rozsah (hrudní/hlavový rejstřík od „velkého G“ až k „E2“ + falzet k „D3“) i dispozice dovoluje zpívat písně v původních tóninách a technicky se k Freddiemu přiblížit. Je proto pro mě pokaždé obrovskou výzvou postavit se před publikum a pokusit se tak naplnit jejich očekávání. Freddie byl nicméně showman a na pódiu řádil skutečně jak býk. Vždy se pokouším najít kompromis mezi parodováním (o které dle mého názoru nikdo nestojí) a úplnou pohybovou pasivitou (jenž také není nikterak zajímavá). Na živých vystoupeních v písničce Crazy Little Thing Called Love Freddie hrával na kytaru – z počátku na 12-ti strunnou akustickou kytaru, později používal bílý Fender Telecaster, který mu byl mimochodem po Magic Tour v roce 86 odcizen. Dovolují-li to technické podmínky, při zmíněné písni hraji taktéž na bílého Fendera Telecastera. Občas zahraji na klavír píseň You Take My Breath Away – tedy píseň, kterou jako jedinou hrál Mercury sám bez kapely.

Freddie Mercury byl bez pochyb jednou z největších osobností moderního umění a pro mě je obrovskou poctou zpívat i hrát hudbu, kterou spolu s Queen složil. Setkání s touto muzikou bylo jedním z posledních faktorů, jenž ovlivnil můj vztah k hudbě a celkově pak i mé budoucí nasměrovaní životem. Energii, jíž při zpívání cítím, se snažím poslat dál do publika, a pokud se toto povede, jde o dokonalou souhru. Ač v revivalu nechci jako zpěvák zestárnout, doufám, že se nám tento žánr podaří posunout dál za hranice konvenčního vnímání revivalů. To byl vždy náš cíl, i když cesta je to dlouhá a náročná. Uvidíme, zda se to podaří..

Brian May (Tomáš Matoušek)

elektrická kytara

Interpretace Briana Maye se připravuje.

John Deacon (Martin Binhack)

bicí nástroje

Baskytarista skupiny Queen John Richard Deacon se narodil 19. srpna 1951 v britském Leicesteru. Hudbě se věnoval od dětství, a to konkrétně hře na kytaru. První zkušenosti s kapelou získal již ve svých čtrnácti letech, kdy založil hudební skupinu The Opposition. Zde nejprve zastával post doprovodné kytary, ale brzy „přesedlal“ na baskytaru. V necelých dvaceti letech se John seznámil s Rogerem Taylorem a Brianem Mayem, kteří zrovna hledali hráče na basovou kytaru do skupiny Queen. Z Johnovy hry byli nadšeni, proto jej záhy do kapely vzali. 2. července 1971 odehrali Queen svůj první koncert v nejslavnější sestavě. Sluší se ještě dodat, že J.D. v této době (červen 1972) stihl s červeným diplomem vystudovat elektroniku na univerzitě v Chelsea.

John Deacon byl zcela určitě nejtišším a nejklidnějším členem Queen, řekněme tedy navenek i nejméně výrazným. To ovšem rozhodně nikterak neubírá z jeho hudebního přínosu, který je zcela rovnocenný ostatním členům Queen. Kromě hitů, které složil (I Want to Break Free, Another One Bites the Dust, You're My Best Friend…), je jeho velkou zásluhou (tedy společně s bubeníkem Rogerem Taylorem) celková rytmická stránka mnohých skladeb. Pevná rytmika, o kterou se mohli opřít Brian May s Freddiem Mercurym, byla jistě jedním z důležitých aspektů oblíbenosti této fenomenální skupiny – však kdo z vás si alespoň trochu nepodupává do rytmu, když slyší výrazný basový motiv třeba právě v Another One Bites the Dust?

Podíváme-li se blíže na Johnův styl hry, zjistíme, že je velmi precizní. Jeho basové linky jsou dobře promyšlené a pestré, hrané se skvělou rytmickou přesností a citem pro danou skladbu. Tohoto je docíleno vynikající technikou hry a hudebním cítěním. Pro Johna Deacona je nejobvyklejší hra prsty, nicméně trsátko se v jeho rukách také objevuje (pozn. - jedním z jeho charakteristických poznávacích znamení jsou zastrčená trsátka za pickguardem baskytary Fender Precision – viz dále). Baskytaru ve skladbách Queen můžeme slyšet jako doprovodný nástroj, ale mnohdy i jako nástroj hlavní (vzpomeňme například kromě dříve jmenovaných ještě na A Kind of Magic, Dragon Attack, Back Chat, úvodní motiv v Under Pressure …). V některých skladbách slyšíme baskytaru hutnou, často opakující jeden hudební motiv, v jiných naopak s velmi konkrétním (až kytarovým) zvukem, tyto skladby jsou zase často plné různých rychlých „běhů“ a vyhrávek (Killer Queen, The Millionaire Waltz), kde často slýcháme i hru ve vysokých polohách (Save Me, Too Much Love Will Kill You, Teo Torriate a mnohé další). Stejně jako zbylí členové Queen, tak i John čas od času hrál na nahrávkách i další nástroje – v jeho případě to byla kytara, doprovodné synthy (klávesy) a kontrabas. Ovšem na rozdíl od svých kolegů nikdy nezpíval hlavní zpěvovou linku (vedou se dohady, zda vůbec na koncertech zpíval).

V počátcích používal John baskytaru Rickenbacker 4001, se kterou měl ovšem později problémy při nahrávání. Proto tento nástroj vyměnil za Fender Precision, který si velmi oblíbil, a který se stal jeho hlavním nástrojem po mnoho let. Během času potom střídal několik modelů této baskytary (dokonce několikrát využil i bezpražcovou verzi). Čas od času můžeme Johna vídat (a slýchat) na nahrávkách i s baskytarami od firem Music Man, Kramer, Warwick.

Subjektivně

Hudební interpretace Johna Deacona není díky jeho širokému záběru úplně snadná. Vyžaduje určitý hudební um, solidní techniku hry a spolehlivou souhru s bubeníkem. Důležitou roli při kvalitní interpretaci hraje i Johnův zvuk, kterého se snažím docílit nástrojem Fender Precision Bass z roku 1977, který je postaven ze stejného dřeva jako Johnův (tělo přírodní olše, krk javor, hmatník palisandr), a také hlazenými strunami, které J.D. značnou část své kariéry též používal. Skladby samotné hraji co nejpřesněji dle originálu, a to jak z hlediska tónů, tak i z hlediska techniky hry. Nesnažím se přidávat si tóny navíc a naopak vynechávat, samozřejmě občas v rámci stylu Johna Deacona pro oživení zahraji něco maličko odlišně – sám John často během koncertů něco pozměnil, čili existuje více možností, jak danou věc zahrát.

Na pódiu se John Deacon choval přirozeně, nedělal příliš velikou show, většinou postával mírně stranou. V tomto se nejspíš projevila jeho introvertní osobnost. Na druhou stranu někdy po pódiu různě běhal, tancoval a celkově si užíval skvělé atmosféry koncertu.

A jak se vůbec učím skladby od Queen? V drtivé většině si basovou linku sám odposlouchávám. Queenie totiž interpretují především koncertní verze skladeb, ke kterým neexistují oficiální notové zápisy (případným tabulaturám na internetu příliš nevěřím a vůbec z nich nerad hraji). Jelikož se často koncertní verze od studiových liší (liší se i koncertní verze vzájemně), je zapotřebí naučit se přesně to, co John na daném koncertě hrál. Další výhodou je, že když si skladbu sám „naposlouchám“ a najdu si jednotlivé tóny, rovnou už si skladbu i pamatuji a dokážu ji zahrát zpaměti. Pokud ale noty pro baskytaru přeci jen ke skladbě existují, postupuji většinou tak, že hraji podle not s nahrávkou a odposlouchávám jenom vzájemné odlišnosti. Tento způsob je rozhodně rychlejší než odposlech celé skladby, na druhou stranu se mi potom skladba hůře zapamatovává. Můj přístup je takový, že tam, kde se má hrát prsty, tak hraji prsty, tam, kde má hrát trsátko, hraji trsátkem. To je většinou nejlépe patrné z videa, nicméně dá se to poznat i podle sluchu.

Závěrem bych rád uvedl, že při komplexním poslechu nahrávek Queen je nutné uznat, že John Deacon je velmi stylově charakteristický a dobře rozeznatelný. To z něho dělá velmi významnou a uznávanou osobnost nejen mezi baskytaristy.

Roger Taylor (Michal Novák)

basová kytara

Roger Meddows Taylor se narodil 26. července 1949 v britském Norfolku. Jeho prvím nástrojem nebyly bicí, ale překvapivě ukulele. Na něj hrál již ve svých 7 letech, kdy založil kapelu The Bubblingover Boys složenou z jeho kamarádů. V 8 letech se Roger přesunul do Trura, kde se připojil ke své první opravdové kapele 'Johnny Quale and The Reaction'. Znovu se přestěhoval v roce 1967, a to do Londýna, kde studoval na univerzitě obor zubaře. Již o rok později zde založil společně s Timmem Staffellem a Brianem Mayem kapelu Smile, ze které přibližně za dva roky vznikli Queen. Po odchodu Timma se ke kapele připojil Freddie Mercury a později i baskytarista John Deacon. A tak tedy éra Queen mohla započít.

Věc, která mne na Rogerovi opravdu uchvátila, je to, že je samouk. Naučit se na jednotlivé nástroje samostatně bez jakéhokoliv vedení není rozhodně nic lehkého (to vím z vlastní zkušenosti), natož naučit se hrát na tolik nástrojů, kolik Roger ovládá (kytara, klávesy, baskytara). Samozřejmě jeho primárním a dominantním nástojem jsou bicí. Pokud bych měl Rogera hodnotit po stránce stylu hry, vystihnul bych to jedním slovem - je specifická. Asi nelze zcela dobře slovy Rogerův styl vystihnout, je především nutné ho slyšet. Jednou ze zvláštností jeho techniky hry, které si můžeme na první pohled všimnout, je skutečnost, že drží paličku v levé ruce obráceně. Výsledkem je hřmotnější úder. Dalším Rogerovým poznávacím znamením je hra na hi-hat, kdy ve druhé a čtvrté době nechává pootevřenou hi-hatku. Důsledkem je velmi výrazný specifický dozvuk, který je v kombinaci se zvukem virblu naprosto jedinečný. Taylorův herní styl nikdy nebyl založen na silovém způsobu hry, jako u mnohých známých kolegů, přesto jeho hra vždy působí svěže a energicky. Nejpůsobivější vlastností Rogerovy hry však zůstává pestrost založená na využívání netradičních technik a také na specifických výbavách, které samozřejmě v průběhu let měnil – jako příklady uveďme gong, elektronické bicí v 80. letech, či rototomy používané v průběhu téměř celé kariéry.

Roger Taylor je bezesporu velice kvalitním hudebníkem, a to jak z pohledu zvládnutí hry na jednotlivé hudební nástroje, tak i po stránce zpěvu. Celou kariéru byl nejen velkou oporou pro Freddieho jakožto zpěvák doprovodných vokálů, ale později byl i sám zpěvákem ve své sólové kapele The Cross. Během koncertů Queen neúnavně zpíval často velmi vysoké druhé hlasy, které byly mnohdy položeny ještě nad hlavním zpěvem Freddieho! Na některých záznamech z koncertů dokonce můžeme slyšet, jak je Rogerův zpěv náhle zesílen (a naopak zpěv Freddieho lehce stažen) a jak Roger přebírá hlavní zpěvovou linku namísto Mercuryho. Toto se stávalo v okamžicích, kdy byl již například na konci koncertu Freddie unaven a už si netroufl do některých vysokých poloh. V těchto okamžicích za něj právě tyto vysoké polohy přebíral Roger se svým velmi charakteristickým “chraplákem”.

Ale abych se vrátil k bicím jako nástroji samotnému. Na začátku kariéry používal Roger bicí značky Premier, ze kterých poté přešel ke značce Ludwig. Tuto značku pak používal prakticky po celou dobu kariéry Queen. Jak sám Roger jednou řekl: “Značka Ludwig v bubenickém světě je jako RollsRoyce v automobilovém průmyslu.” Pokud bych měl tuto problematiku rozebrat detailněji, jedná se konkrétně o řadu Ludwig Classic Maple, která je nejvyšší řadou této značky. Jak již z názvu vyplývá, jedná se celojavorovou soupravu, která dodávala po celá léta ten správný “sound” kapele Queen. Samozřejmě, že live vystoupení a studiová práce se v ledasčem liší, proto např. při natáčení alba Made in Heaven se Roger přiklonil ke značce DW (Drum Workshop), na které toto album nahrál a které používal na turné v roce 2008. Vrátíme-li se však ke značce Ludwig, Roger používal převážně bicí velkých rozměrů a v podstatě se dá konstatovat, že je to pro tento styl hudby normální. Především, když si uvědomíme, že jeho kariéra rostla v 70-tých letech, kdy toto nebylo nic výjimečného. V každém případě jej to neopustilo ani v dalších letech a prakticky až do dnešních dní. I když ještě jedna vyjímka by se našla. Nikdo přesně neví, jak to vlastně tehdy bylo, ale když se detailněji zaměříme na bicí na asi nejslavnějším turné Queen - Magic Tour, všimneme si, že používá bicí značky Yamaha, a to v klasických rozměrech. Tyto bicí byly celobřezové a Roger s nimi nejspíše nebyl moc spokojený, protože tento nástroj ihned po turné opustil.

Na velká světová pódia se Roger vrátil spolu s Brianem Mayem v roce 2005, kdy pod hlavičkou Queen +Paul Rodgers spolu s legendárním bývalým zpěvákem kapel Free a Bad Company dokázali oživit vzpomínky na minulost a také dát dohromady nové studiové album The Cosmos Rocks, na kterém se Roger autorsky velmi významně podílel. Jím napsané skladby patří k vrcholům alba (např. skladba Surf´s Up... Schools Out!) a po ukončení několikaleté spolupráce s Paulem Rodgersem v závěru roku 2008 je Roger jediným hudebníkem z bývalých členů Queen, který stále sám aktivně hudebně tvoří (loňský singl Unblinking Eye možná bude předzvěstí sólové desky)...

Subjektivně

Přiblížit se hře Rogera Taylora není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Dostupnost bicích, které používá, nebo používal při svých koncertech, je velmi problematická – ať už z hlediska ceny, či možností dodávek. Pokud jde o můj přístup, snažím se Rogera napodobit co nejpřesněji, a to jak ve stylu hry, tak i v nástrojích, které používal. Z hlediska stylu je však obtížné přiblížit se bubeníkovi, který ač nepatří technicky k nejlepším, je jedním z nejvýraznějších rockových bubeníků posledních čtyřiceti let, a to zejména díky jeho jedinečné schopnosti improvizace a hernímu myšlení. Napodobit a snad i pochopit kouzlo těchto schopnosti se snažím na základě učení různých koncertních verzí jednotlivých skladeb, které se od sebe často turné od turné velmi liší. Momentálně se snažím zvuku Rogerových bicí docílit nástrojem Sonor Force Maple řady 3005 ve stejných rozměrech, jaké sám používal.

Pro mne je Roger Taylor jako hudebník jedna z nepostradatelných ikon rockové hudby a člověk, který ovlivnil spoustu dalších muzikantů. Jeho tvořivý přístup je pro mne inspirující. I když se jako bubeník nikdy nemohl příliš na pódiu projevovat, vždy dokázal fanoušky zaujmout svými energickými sóly a vůbec celkovým agresivním a přesným stylem hry. A i přes svou pevnou pozici za bubny si nachází příležitosti koncert něčím ozvláštnit - např. v písni '39, kdy se na kraji pódia připojí ke zbytku kapely jen s kopákem a tamburínou, anebo ve skladbě I am in Love with my Car, kterou sám celou zpívá. Jako autor dal Roger vzniknout některým slavným skladbám kapely Queen - Radio Ga Ga, Kind of Magic, Heaven for everyone...

Ostatní

Praesent placerat laoreet velit, quis feugiat urna vehicula in. Aenean viverra, arcu in accumsan iaculis, nisi ipsum faucibus libero, ut cursus sem nisi ut ipsum. Ut mollis porta ultricies. Sed ut est quis velit ornare ornare. Morbi vehicula interdum sem et pharetra. Cras venenatis elit id odio viverra volutpat nec sit amet est. Sed sit amet lectus ac nibh sagittis commodo.

Suspendisse in libero erat. In dolor leo, scelerisque ac accumsan sit amet, lacinia a turpis. Phasellus aliquam felis sit amet nisl dapibus semper. Nam quis libero erat, vitae adipiscing dolor. Suspendisse euismod, elit non suscipit ultrices, augue lacus imperdiet nunc, in mattis felis purus nec elit. Praesent faucibus viverra lobortis. Vestibulum viverra dui vitae ligula convallis luctus. Mauris pulvinar egestas rhoncus. Fusce aliquam elit tellus. Nulla tincidunt nibh non dolor accumsan vel consectetur justo pellentesque. Cras lacinia mauris in leo interdum hendrerit.

Vestibulum volutpat, massa ac ullamcorper varius, nibh odio tincidunt nunc, in faucibus augue lacus non massa. Proin gravida viverra magna, et mattis sem interdum eget. Etiam in eros lacus. Sed sit amet mauris non mi tristique elementum.

Nunc consectetur, nibh non pretium euismod, libero tellus rhoncus urna, at porta mauris sem nec dui. Aliquam sodales sodales ante sit amet faucibus. Aenean faucibus ultricies suscipit. Etiam eget turpis eget magna semper dignissim. Curabitur ornare, neque non pretium malesuada, ante nibh placerat neque, vel gravida nibh mauris vitae nisi. Etiam lobortis eros quis mauris porttitor ac hendrerit metus adipiscing. Donec porttitor nisi nec eros pulvinar dapibus. Vestibulum adipiscing ultrices lorem ac vestibulum. Ut ac quam ut magna suscipit hendrerit id sit amet orci.