Proč to před koncertem někdy trvá?

„Tak už hrajte, né?!“ zakřičel nervózně obhroublý hlas do pléna. Ostatní přihlížející mu v duchu dávají zapravdu – vždyť už tady přes půl hodiny všichni čekají na to, až kapela spustí. Na podiu se toho teď moc neděje, kytarista si brnká, za chvíli zase klávesák, pak všichni postupně asi zkoušejí, zda jim fungují mikrofony… No, prostě nuda. Ale jak se to má doopravdy? Proč to nějakou dobu trvá, než kapela začne hrát? To bych rád poodhalil v následujících několika odstavcích. Celý proces jsem se snažil značně zjednodušit a rozhodně se nejedná o obecný průběh, ale o průběh, který více méně platí pro Queenie.

Velmi častá představa lidí, kteří znají koncerty pouze z pohledu posluchače, je taková, že stačí přinést nástroje na podium, „zapojit je do beden“ a kapela může hrát. Toto by jistě bylo přáním mnohých umělců, nicméně takto jednoduché to bohužel není. Nejprve je nutné, aby bylo na podiu vše připraveno ze strany místních techniků – všechny odposlechy jsou zapojeny na svých místech, jsou nataženy jednotlivé linky pro každý nástroj (čili kabely, které výsledně vedou do zvukařského mixážního pultu), jsou připraveny stojany na mikrofony, dále mikrofony pro snímání nástrojů – tedy nástrojů, které se nesnímají přímo linkou. S touto přípravou většinou paralelně muzikanti staví své vybavení (klávesy, bicí soupravu, kytarová a baskytarová komba…). Toto je fáze, která, pokud technici nejsou dostatečně předem připraveni, může trvat poměrně dlouho (třeba i 3/4 hodiny, na druhou stranu jejich dobrou přípravou se dá tato doba zkrátit i na 10 až 15 minut). A čím větší kapela s větším počtem nástrojů a zpěváků, tím déle to celé může trvat. Během této doby i samotná kapela nemůže příliš věcí urychlit a často sama čeká na to, až technici vše zapojí.

Když je všechno zapojeno, rozhodně ještě není konec přípravám. Naopak. Teď nastává ta nejdůležitější část, a tou je samotné zvučení. Co si pod tím představit? Samotný zvuk nástrojů a zpěvu by nebyl z podia příliš slyšet, to je nejspíš každému zřejmé. Proto se využívá zesilovačů a reprobeden, aby si zvukový požitek z kapely mohli odnést i lidé v posledních řadách. Aby kapela zněla dobře, je zapotřebí kvalitního zvukaře, který u mixážního pultu vyladí zvuk jednotlivým nástrojům. Zvukař musí mít „v uchu“, jak mají jednotlivé nástroje znít, aby společně v kapele dobře zněly. Toto vyžaduje nejen dobrý sluch, ale i značnou zkušenost, protože zvukař musí vědět kam sáhnout a se kterými frekvencemi a efekty na mixážním pultu hnout, aby se docílilo požadovaného zvuku. V případě Queenie si již nedovedeme představit, že bychom někam jeli hrát bez vlastního zvukaře. Za prvé – nikdy totiž nevíte, jak kvalitní zvukař bude k mání na dané akci a zdali svým „umem“ kapelu nepotopí, a za druhé – vlastní zvukař zná, jak má kapela jako celek znít a zná i jednotlivé skladby, čili ví, kdy přijde například kytarové sólo a kdy má tedy kytaru lehce zesílit. Zde bych ještě jednou vyzdvihl důležitost kvality zvuku – i sebelepší kapela s výbornými muzikanty a se špičkovým vybavením může znít naprosto neposlouchatelně díky špatné práci zvukaře. Bohužel mnoho zvukařů toto dokáže – tedy o důvod více, proč s sebou vozit vlastního. V revivalu je úloha zvukaře ještě o to těžší, že nestačí jenom, aby kapela dobře zněla, ale kapela musí znít věrně a co nejvíce se svým zvukem podobat originálu. V tomto tkví minimálně padesát procent úspěchu kapely. Lidé by měli mít na koncertech pocit, že slyší Queen a nikoliv kapelu, co hraje písně od Queen, což je velmi důležitý rozdíl (samozřejmě toto jde ruku v ruce s celkovou show, autentickým vybavením a samozřejmě s muzikantskými dovednostmi jednotlivých hudebníků – zvukař bídné interprety nevylepší).

Abych se ale vrátil k průběhu samotné zvukové zkoušky. Každý nástroj a zpěv je tedy nutné správně nazvučit, čili každý muzikant musí něco zahrát, případně zazpívat, aby zvukař měl možnost nastavit korekce a efekty na mixážním pultu. Na to neexistuje žádný univerzální postup, který by se dal použít kdekoliv. Každé místo je jiné a zvuk se v něm chová jinak. Někdy nalezení toho „správného“ zvuku trvá déle a někdy ho dokonce díky špatně akusticky řešeným prostorám nelze nalézt vůbec. Dnes existuje mnoho prostředků, které zvukařovi mohou pomoci při ladění zvuku, ale jediným skutečně směrodatným ukazatelem je zvukařovo vycvičené ucho. Také si všimněte, že nejlepší poslech bývá u zvukařského stanoviště. Nikoliv pod podiem, kde je sice nejlépe vidět, ale diváci zde slyší i samotný hluk z podia a navíc reprobedny nejsou namířeny na ně, ale dále do prostoru.

Co se týká snímání jednotlivých nástrojů, nejsložitější jsou bubny. Ty se v našem případně snímají mikrofony, kdy pro prakticky každý dílčí bubínek a činel je určen jeden mikrofon. Bubeník tedy musí postupně hrát na jednotlivé bubny a činely a poté i v určitých kombinacích, opět aby zvukař mohl vytvořit komplexní zvuk celé bicí soupravy. Když jsou hotovy bicí, jde už většinou všechno rychle. Složitější bývají ještě klávesy, které mají široké frekvenční spektrum, a není zcela triviální zajistit, aby byly klávesy slyšet nebo naopak, aby klávesy „nemazaly“ jiné nástroje (kytaru, baskytaru, zpěv).

Když je hotov zvuk, který jde ven z reprobeden, nastává prakticky poslední fáze zvukové zkoušky. Tou je nastavení odposlechů. Jelikož muzikanti stojí až za reprobednami, které jsou určeny pro poslech diváků, musí mít ještě každý svou reprobednu – odposlech, aby slyšel, co sám hraje a co hrají jeho spoluhráči. Toto je tedy ta fáze, kdy muzikanti pronáší věty typu: „Míro, pošli mi sem ještě trochu basu,“ nebo „Klávesy ještě dozadu k Martinovi,“. Každý z muzikantů si tedy ještě musí nechat zvukařem nastavit do svého odposlechu věci, které chce u sebe slyšet. Do odposlechu se většinou nepouští bicí, ty každý slyší přímo.

Je-li i nastavení odposlechů hotovo, kapela většinou zahraje úryvek některé skladby, aby se ještě doladily nuance. Když jsou všichni se vším spokojeni, kapela se může jít převléci do kostýmů a spustit koncert na plné obrátky…

Doufám tedy, že těm, kteří dočetli až sem, jsem lehce poodkryl průběh předkoncertních průtahů a vysvětlil, proč je pro nás tento proces tolik důležitý. Rozhodně nám nejde o to, abychom čekáním publikum napružili, ale jde nám o co nejlepší a nejvěrnější zvukový požitek diváků.