John Deacon
Zpět na všechny interpretace

John Deacon (Martin Binhack)

Baskytarista skupiny Queen John Richard Deacon se narodil 19. srpna 1951 v britském Leicesteru. Hudbě se věnoval od dětství, a to konkrétně hře na kytaru. První zkušenosti s kapelou získal již ve svých čtrnácti letech, kdy založil hudební skupinu The Opposition. Zde nejprve zastával post doprovodné kytary, ale brzy „přesedlal“ na kytaru basovou. V necelých dvaceti letech se John seznámil s Rogerem Taylorem a Brianem Mayem, kteří zrovna hledali hráče na baskytaru do skupiny Queen. Z Johnovy hry byli nadšeni, proto jej záhy do kapely vzali. 2. července 1971 odehráli Queen svůj první koncert v nejslavnější sestavě. Sluší se ještě dodat, že J. D. v této době (červen 1972) stihl s červeným diplomem vystudovat elektroniku na univerzitě v Chelsea. 


John Deacon byl zcela určitě nejtišším a nejklidnějším členem skupiny Queen, řekněme tedy navenek i nejméně výrazným. To ovšem rozhodně nikterak neubírá z jeho hudebního přínosu, který je zcela rovnocenný zbylým spoluhráčům. Kromě hitů, které složil (I Want to Break Free, Another One Bites the Dust, You're My Best Friend…), je jeho velkou zásluhou (tedy společně s bubeníkem Rogerem Taylorem) celková rytmická stránka mnohých skladeb. Pevná rytmika, o kterou se mohli opřít Brian May s Freddiem Mercurym, byla jistě jedním z důležitých aspektů oblíbenosti této fenomenální skupiny – však kdo z vás si alespoň trochu nepodupává do rytmu, když slyší výrazný basový motiv třeba právě v Another One Bites the Dust?

Podíváme-li se blíže na Johnův styl hry, zjistíme, že je velmi precizní. Jeho basové linky jsou dobře promyšlené a pestré, často velmi melodické, hrané se skvělou rytmickou přesností a citem pro danou skladbu. V tomto se odráží Johnova výjimečná muzikálnost, technika hry a mistrné umění „tvořit tón“. Pro Johna Deacona je přibližně do 80. let nejobvyklejší hra prsty, nicméně trsátko se v jeho rukách objevuje již v této době. V průběhu 80. let John Deacon začal více užívat trsátko a jedním z jeho charakteristických poznávacích znamení jsou zastrčená trsátka za pickguardem baskytary Fender Precision (občas také Music Man StingRay). Baskytaru ve skladbách Queen můžeme slyšet jako doprovodný nástroj, ale mnohdy i jako nástroj hlavní (vzpomeňme například kromě dříve jmenovaných ještě na A Kind of Magic, Dragon Attack, Back Chat, úvodní motiv v Under Pressure …). V některých skladbách slyšíme baskytaru hutnou, často opakující jeden hudební motiv, v jiných naopak s velmi konkrétním (až kytarovým) zvukem, tyto skladby jsou zase často plné různých rychlých „běhů“ a vyhrávek (Killer Queen, The Millionaire Waltz), kde často slýcháme i hru ve vysokých polohách (Save Me, Too Much Love Will Kill You, Teo Torriate a mnohé další). Stejně jako zbylí členové Queen, tak také John čas od času hrál na nahrávkách i další nástroje – v jeho případě to byla kytara, doprovodné synthy (klávesy) a kontrabas. Ovšem na rozdíl od svých kolegů nikdy nezpíval hlavní zpěvovou linku (na koncertech obvykle jeho mikrofon nebyl puštěn). Dle svých slov na to neměl hezkou barvu hlasu, kterou by si velmi přál mít.

V počátcích mezi lety 1971 a 1972 používal John baskytaru Rickenbacker 4001, se kterou měl ovšem problémy při nahrávání. Proto tento nástroj vyměnil na velmi krátkou dobu za Fender Jazz Bass a poté v roce 1972 za Fender Precision, který se stal jeho hlavním a charakteristickým nástrojem prakticky po zbytek jeho kariéry (v tomto roce získal model z roku 1965 od nahrávací společnosti a druhý Precision model z roku 1968 si pořídil v roce 1974). Během času tyto dva konkrétní kusy různě, především vizuálně, upravoval. V některých skladbách v průběhu let využíval ku příkladu ještě nástroje Music Man StingRay, Kramer DMZ 4001, Fender Precision Bass Elite, Fender Telecaster Bass, bezpražcovou verzi Fender Precision, Warwick Buzzard, Wal Pro Bass. Dle dostupných informací používal J. D. hlazené struny Rotosound RS77 LD 045 Bass Flatwound Strings a struny s normálním vinutím Superwound 606 (s tzv. piano efektem). O basové aparatuře toho není do detailu příliš známo, ale je patrné, že John ji měl vyřešenou velmi komplexně (sestavoval mu ji například vyhlášený Pete Cornish). Často vybavení obměňoval a také kombinoval různé značky pro jednotlivé komponenty – z dohledatelných jsou to Orange AD200B, SWR SM-900, SWR Goliath, Sunn 412L, Acoustic 371, Acoustic 301, Alembic F2B, dále výrobky od Sound City, Peavey, HiWatt a také zařízení vyrobená na míru Petem Cornishem.

Na pódiu se John Deacon choval přirozeně, nedělal příliš velikou show, většinou postával mírně stranou a hrál si tak trochu pro sebe. V tomto se projevila jeho introvertní osobnost. Známé jsou ovšem jeho pohybové kreace, kdy se například točil kolem dokola své osy a porůznu pobíhal po pódiu. John ukončil svou hudební kariéru v roce 1997, kdy se stáhl do ústraní a již se nijak nepodílel na následných reunionech Queen s Paulem Rodgersem a později s Adamem Lambertem. Dodnes však na něho fanoušci Queen po celém světě vzpomínají a litují, že se již k Brianu Mayovi a Rogeru Taylorovi nejspíš nikdy na pódiu nepřipojí.

Subjektivně

Hudební interpretace Johna Deacona není díky jeho širokému záběru úplně snadná. Vyžaduje určitý hudební um, solidní techniku hry a spolehlivou souhru s bubeníkem. Basové linky jsou obvykle velmi pestré, s častými obměnami, a tudíž vyžadují i dobrou paměť, aby byly zahrány všechny nuance. Důležitou roli při kvalitní interpretaci hraje i Johnův zvuk, kterého se snažím docílit nástrojem Fender Precision Bass z roku 1977, jenž je vyroben ze stejného dřeva jako Johnův (tělo přírodní olše, krk javor, hmatník palisandr) a osazen vintage snímači Seymour Duncan Antiquity II, které jsou přesnou replikou originálních snímačů vyráběných v 60. letech. Využívám struny Rotosound PSD99, které jsou obdobnou dnes již nevyráběných Superwound 606. Pro co největší věrnost celkového zvuku používám zesilovač Kemper Profiling Amplifier, který je v současné době nejdokonalejším digitálním zařízením pro reprodukci reálných aparátů a efektů. Mohu tedy díky této naprosto autentické simulaci používat různé Johnovy aparáty z jednotlivých období a přepínat mezi nimi během koncertu dle potřeb dané skladby. Pro maximální věrnost jsem tyto zvuky ještě upravil v hudebním studiu při porovnávání s Johnovými originálními nahrávkami jeho baskytary. Pro svůj základní zvuk využívám simulace Alembic F2B v kombinaci s boxem Sunn 412L a také sestavu Acoustic 371/301, Skladby samotné hraji co nejvěrněji podle originálu, a to jak z hlediska samotných tónů a výrazu, tak i z hlediska techniky hry. Snažím se zcela minimálně odbíhat od původního znění, nicméně rád využívám různé obměny, které zazněly při živých vystoupení .

A jak se vůbec učím skladby od Queen? V drtivé většině si basovou linku sám odposlouchávám. Queenie totiž mnohdy přebírají prvky i z koncertních verzí skladeb, ke kterým neexistují oficiální notové zápisy (případným tabulaturám na internetu příliš nevěřím a vůbec z nich nerad hraji). Výhodou je, že když si skladbu sám „naposlouchám“ a naučím hrát, rovnou si skladbu zapamatuji. Pokud ale noty pro baskytaru přeci jen ke skladbě v dané verzi existují, postupuji většinou tak, že hraji podle not s nahrávkou a odposlouchávám jenom vzájemné odlišnosti. Tento způsob je rozhodně rychlejší než odposlech celé skladby, na druhou stranu se mi potom skladba hůře zapamatovává. Můj přístup je takový, že tam, kde se má hrát prsty, tak hraji prsty, tam, kde má hrát trsátko, hraji trsátkem. To je většinou nejlépe patrné z videa, nicméně dá se to většinou poznat i podle sluchu.

Závěrem bych rád uvedl, že při komplexním poslechu nahrávek Queen je nutné uznat, že John Deacon je velmi stylově charakteristický a dobře rozeznatelný. Johnův výrazný melodický přístup při tvoření basových linek jej odlišuje od mnohých jiných hráčů na basovou kytaru a při poslechu jeho nahrávek je patrný zcela typický otisk. To z něho dělá velmi významnou a mezinárodně uznávanou hudební osobnost, a to nejen mezi baskytaristy.