Freddie Mercury
Zpět na všechny interpretace

Freddie Mercury (Michael Kluch)

Freddie Mercury se narodil jako Farrokh Bulsara 5.9.1946 v zan­zibarském městě Stone Town. Ve svých ani ne devíti letech v roce 1955 opouští rodný Zanzibar, odkud je rodiči poslán do internátní školy St. Peter's v Panchgani (Bombaj), kde se mu dostává klasické anglické výchovy a také prvního hudebního vzdělání v podobě hodin klavíru. Právě tam došlo k přeměně jména z „Farrokh“ na „Freddie“, jak mu začali spolužáci i učitelé z praktických důvodů říkat. Jméno se uchytilo mezi přáteli i rodinou a tak ho tento slavný zpěvák přijal za své. V St.Peter’s také zakládá svou první skupinu „The Hectics“, v níž hraje na klavír. O Mercuryho hudebním vzdělání se přesto moc neví. Říká se, že jeho hudební nadání si na internátní škole zamilovalo několik profesorů, a proto se mu následně v tomto směru věnovali. Je pravděpodobné, že se mu muselo dostávat i pěvecké výchovy, ač se praví, že se Freddie zpívat nikdy neučil – o tom ale později. V roce 1963 opouští internát a vrací se zpět do Zanzibaru, kde v římsko-katolické škole kláštera St Joseph’s dokončuje poslední dva roky studií. Freddieho otec Bomi působil na Zanzibaru v britské koloniální správě jako soudní úředník. Proto se Freddiemu dostává relativně dobrého zázemí, a i možná díky tomu rodina po zanzibarské revoluci v roce 1964 do Velké Británie odchází. O této skutečnosti se toho nicméně také moc neví a traduje se kolem ní několik historek. V každém případě rodina žije na londýnském předměstí ve Felthamu a Freddie v roce 1966 začíná studovat na londýnské Ealing College of Art, která dále formuje jeho umělecký život a kde se seznamuje s Timem Staffellem. Tim a Freddie byli nerozlučnou dvojicí a porůznu spolu muzicírovali. Freddie nikdy na hudbu nezanevřel. V této době prochází kapelami „Wreckage“ a „IBEX“, přičemž ho nakonec Tim Staffell – člen skupiny The Smile – seznamuje s ostatními kolegy z kapely Brianem Mayem a Rogerem Taylorem. Dle Freddieho názoru The Smile nevyužívá svého potenciálu a tak Freddie navrhuje stát se jejím frontonem. To se ovšem nelíbí Timovi a ten ze Smile odchází. Vzniká tak uskupení, které si později začne říkat „QUEEN“!

Freddie Mercury = Queen, Queen = Freddie Mercury – alespoň takto je frontman britské legendy vnímán širokou veřejností. A není tomu náhodou. Freddie Mercury byl bezesporu tím nejextravagan­tnějším, nejvšestrannějším a nejnadanějším členem kapely. Ačkoli jeho doménou byl především zpěv, nedá se opomenout i jeho nesmírný skladatelský talent, schopnost hry na klavír, pohybové nadání, smysl pro detail a vůbec jeho chuť jít dál a být o krok napřed před ostatními. Byl to právě on, kdo navrhl název i logo kapely a byl to také on, kdo měl vždy ke všemu co říci. Spolu s Brianem Mayem udávali hlavní směr soundu Queen a to nejenom vokálem a Rudým Speciálem (pozn. elektrická kytara Briana Maye), ale i melodickými postupy, vrstvením vokálů atp.. Byl vůbec talentovaným skladatelem – viz některé mozartovské prvky např. v písni Love Of My Life – jeho Bohemian Rhapsody se stala nejúspěšnější písní tisíciletí. I když často hrával na klavír, nebyl Freddie Mercury nijak zvlášť nadprůměrný klavírista. Přesto dokázal velmi upoutat, a to především svým extrémně přesným stylem hry. Roger Taylor o něm prohlašoval, že je přesnější než metronom. Dalo by se uvažovat o tom, že věnoval-li by se klavíru více, mohl by z něho být opravdu skvělý klavírista. Např. jeho zápěstí bylo při hře velmi uvolněné, čehož si je možné všimnout při přehrávání úvodních tónů písně Seven Seas of Rhye.

Lze vůbec rozebrat Mercuryho techniku zpěvu? Částečně lze, chce to ale trochu kontextu. V první řadě bych rád otevřel velmi diskutované téma, a to zda byl Freddie tenor či baryton. Na první pohled jde o velmi relativní věc, jelikož jednotlivé hlasové obory jsou sice odstupňované rozsahem. Jak to ale změřit u tak disponovaného zpěváka, který hravě pokryje běžný rozsah pro baryton a zároveň přeskočí rozsah pro tenor. Přikláním se k tvrzení, že Freddie byl baryton s přesahem tenora. Jeho hlas totiž při běžné mluvě ani vzdáleně nepřipomíná všem dobře známý vysoko položený hlas Karla Gotta, jenž je pro tenory typický. I když Freddie nebyl žádný urostlý chlap – zejména ne v 70. letech – jeho hlas byl velmi silný a vždy se měl o co opřít. Ze široka rozevřená ústa, vystrčený hrudník, tělní dutiny a samozřejmě i jeho chrup byli tím, co dodávalo tomuto vokálu úžasnou sílu, rozsah i témbr. Např. zuby hrály důležitou roli v zabarvení Mercuryho hlasu. Zuby jsou po dutinách v oblasti hlavy a obličeje poslední rezonátor, který ji ovlivňuje. Freddie měl celkem 36 zubů, což je o 4 více, než je u dospělého člověka běžné. V jedné části dutiny ústní měl za sebou dokonce dvě řady, to byla také příčina jeho nepřehlédnutelného předkusu. Není se čemu divit, když odmítal jakoukoli operaci – bál se o svůj hlas stejně jako Barbara Streisand v případě jejího nosu. Tedy i když by se dalo říci, že hlasivky jsou zpěvákovým nástrojem, ve skutečnosti je pro zpěváka nástrojem celé jeho tělo. To musí za každých okolností fungovat. Jakýkoli zánět nebo otok dutin už se podepisuje na celkovém výsledku. Je to podobné jako u kytary, kde výšku tónu udává naladěná struna (analogie k tomuto jsou hlasivky), jejíž barvu dále určuje tělo kytary + materiál, z něhož je vyrobeno (tělní dutiny + konstituce lidského těla). Nechci zde zacházet do detailů, ale k pochopení Freddieho stylu je důležité si toto uvědomit. Právě bravurní technika a schopnost práce s tónem bylo to, co utvářelo jeho belcantový zpěv (jinými slovy – s minimální námahou maximální efekt, resp. exponovaný zpěv, nikoli exponované řvaní) a ohromný rozsah. Vyjdeme-li ze studiových nahrávek, jeho hrudní/hlavový rozsah je měřitelný od „velkého F“ až k „F2“, přičemž s použitím falzetu se potom dostává až k „D3“. Technicky vzato měl rozsah téměř 4 oktávy a je otázkou, zda by se v něm našly ještě nějaké rezervy. Dle potřeby pak Mercury moduloval hlas až do té míry, že se ze sametově jemného belcantového zabarvení proměnil v „motorovou pilu“. Další skvěle zvládnutou technologií byl v jeho případě i plynulý přechod mezi jednotlivými rejstříky (hrudní tón, hlavový tón, falzet). Zvláště toto bylo skutečně okrasou. Pro představu lze uvézt, že někteří zpěváci si tuto technologii neosvojí za celý svůj život, jiní se to učí několik let. Mercury dokázal naprosto bez pardonu přecházet z jednoho rejstříku do druhého, a to i ve výrazně exponovaných momentech. Ač se říká, že se Freddie nikdy nechodil učit zpívat, já osobně o tom moc přesvědčený nejsem. Myslím si, že nějaké základy klasického zpěvu mít více či méně musel. Nemluvím o systematickém navštěvování lektora. Mohl se lecčemu naučit při svých studiích v Indii (jak naznačuji v úvodu) a později jen občas někde něco pochytit. Na druhou stranu byl obrovským talentem, čili možné je vše. Jeho způsob zpěvu a vedení tónu v každém případě hraničí téměř až s operní technikou a tak se není vůbec co divit jeho koketování s tímto oborem. To samozřejmě neznamená, že by mohl „z fleku“ zpívat operu – přeci jen jde o různé způsoby zpěvu – ale velmi dobrý základ i dispozice k tomu bezesporu měl.

Subjektivně

A jak já vnímám post frontmana v Queen tribute kapele? Co se mě týče, není vůbec jednoduché zastávat Freddieho pozici. Nejde pouze o výraz a barvu hlasu. Je to samozřejmě i o splnění obrovského očekávání, kterému jsem ze strany publika vystaven. Je potřeba říci, že se Freddieho zpěv na studiových skladbách od živého vystupování lišil. Přeci jen ve studiu máte nekonečně mnoho pokusů zazpívat nějaký vysoký tón, máte čas, můžete přijít odpočati, kdežto na turné živě před lidmi na to má zpěvák vždy jen jeden pokus. Freddie proto často zpíval písničky na koncertech jinak, než je nazpíval původně ve studiu. Některé písně si dokonce transponoval níž (např. Who Wants To Live Forever hráli Queen živě oproti studiové nahrávce o jeden tón níže – taktéž máme tuto píseň takto transponovanou), jindy za něj hlavní vokál táhnul Roger Taylor, kdy Roger byl zvukařem zesílen a Freddie ubrán. Není se ale čemu divit. V případě Queen jde z pěveckého hlediska o velmi exponované písně a vyžaduje opravdu velkou koncentraci udržet se v optimální formě (zvláště v rámci turné). Je ale pochopitelné, že diváci chtějí slyšet písně právě tak, jak je znají z rádií. To je krédem nejenom mým, ale i celé naší kapely. Protože všechny písně hrajeme i zpíváme ve stejných tóninách, jako je hráli Queen, dodržuji před vystoupeními přísnou hlasovou hygienu – nekouřit, nepít, nezdržovat se v zakouřeném prostředí, hodně spát, popřípadě inhalovat Vincentku (velmi silně mineralizovaná přírodní minerální voda s blahodárným účinkem na sliznice dýchacích cest). Samozřejmě stále je nutné pracovat na technice, kterou orientuji taktéž belcantovým směrem. Naštěstí mi můj hlasový rozsah (hrudní/hlavový rejstřík od „velkého G“ až k „E2“ + falzet k „D3“) i dispozice dovoluje zpívat písně v původních tóninách a technicky se k Freddiemu přiblížit. Je proto pro mě pokaždé obrovskou výzvou postavit se před publikum a naplnit jejich očekávání. Freddie byl nicméně showman a na pódiu řádil skutečně jak býk. Vždy heldám kompromis mezi parodováním (o které dle mého názoru nikdo nestojí) a úplnou pohybovou pasivitou (jenž také není nikterak zajímavá). Na živých vystoupeních v písni Crazy Little Thing Called Love Freddie hrával na kytaru – z počátku na 12-ti strunnou akustickou kytaru, později používal bílý Fender Telecaster, který mu byl mimochodem po Magic Tour v roce 86 odcizen. Dovolují-li to technické podmínky, při zmíněné písni hraji taktéž na bílého Fendera Telecastera a při některých dalších písních doprovázím kapelu na klavír.

Freddie Mercury byl bez pochyb jednou z největších osobností moderního umění a pro mě je obrovskou poctou zpívat i hrát hudbu, kterou spolu s Queen složil. Setkání s touto muzikou bylo jedním z posledních faktorů, jenž dohromady ovlivnili můj vztah k hudbě a celkově pak i mé budoucí nasměrovaní životem. Energii, jíž při zpívání cítím, se snažím poslat dál do publika, a pokud se toto povede, jde o dokonalou souhru. Ač v „revivalu“ nechci jako zpěvák zestárnout, pevně věřím, že se nám tento žánr podaří posunout dál za hranice jeho konvenčního vnímání ze strany publika. To byl vždy náš cíl, i když cesta je to dlouhá a náročná..